V Nepálu jsem strávila 27 dní. Bez ohledu na to jak pateticky to bude znít, těchto 27 dní doslova změnilo můj život. Uvědomila jsem si a objevila mnoho věcí o sobě samé; o mých hodnotách, mých cílech,lidech, přírodě.

Dovolte mi říci Vám těch 11 nejdůležitějších věcí, které mě Nepál naučil.

1. Přestaň mít předsudky

Je velmi jednoduché říci – neměj předsudky – především pokud cestujete do země jako je Nepál, kde je vše naprostým opakem Vašeho života. Moje cesta do Nepálu začala přesně tak, jak jsem neplánovala. První zkušenost bylo přistání v Indii namísto v Kathmandu. Věřte mi, tohle je přesně to, co “chcete” po 18 hodinách letu a čekání v Dubai na Terminálu 2, který ja osobně nazývám “terminál pro chudé”. Po čtyřech hodinách strávený zamčená v letadle bez vody a jídla (děkuji Flydubai, velmi si vážím Vašich služeb) jsem konečně přistála v Kathmandu uprostřed noci.

Sama v Kathmandu uprostřed noci. To zní jako sen, že? Žádný strach, “drama” pokračuje. Taxikář, kterého jsem si zaplatila na letišti, mě měl vzít do hostelu v Thamelu (jedna z nejvíc přelidněných/šílených čtvrtí). Bohužel však z ničehož nic zastavil uprostřed jízdy, protože na cestě byla díra, a řekl mi sbohem bez jakéhokoliv zaváhání. Byla jsem sama, přitahující veškerou pozornost (velmi bílá a velmi vysoká) s velkým batohem uprostřed noci v Thamelu se stovkou lidí okolo…?

A tady je první příklad mého předsudku.

Vytvotřila jsem si snad milion myšlenek o tom, kdo mě zabije, znásilní, unesne, anebo si mě vezme jako pátou ženu jeho požehnaného života a já budu každý den péct chappati v našem prostém domě s dětmi a kozami okolo. Ano, občas jsem velmi dramatická a paranoidní. Nicméně, hádejte co se stalo? Nejsem ničí pátá žena (což ani není v Nepálu možné), nemám děti a bohužel nevím, jak se peče chappati, což je velká škoda, protože ho miluji. Nic špatného se mi té noci nestalo a po několik dnech jsem si uvědomila, že Nepálci jsou vskutku moc milí lidé. Samozřejmě milují vaše peníze, ale rozhodně nejsou zlí.

 

2. Přestaň dávat všechny do stejného pytle

Mnoho z nás odpovídí: “Ale no tak, tohle já přece nedělám.” Ruku na srdce a buďte upřímní. Ty šťastnější z nás nevyrostli v rodinách, kde rasismus byl na denním pořádku. Avšak všichni máme s někým nějaké špatné zkušenosti. A to je ten hlavní problém. Když jsou tyto špatné zkušenosti příliš silné a zůstanou v nás, začneme je reflektovat do jiných lidí. Do lidí, kteří nám připomínají tu osobu, která nám ublížila, podvedla nás anebo nás jednoduše naštvala. Tento hněv začíná růst a my začínáme mít silné negativní pocity a začínáme se chovat pohrdavě podobným lidem, k lidem té dané národnosti.

Možná je to zázrak anebo jen náhoda, ale v Nepálu jsem potkala lidi přesně těch národností, se kterými jsem měla v minulosti špatné zkušenosti. Hodně jsem si povídali, někteří z nich mi pomohli, někteří byli milou společností při treku. Avšak především všichni z nich mi ukázali, co jsen potřebovala vidět. A teď? Necítím nic negativního k jejich kulturám. Neříkám buďte naivní a myslete si, že každá osoba v tomto světě je úžasná a pomůže Vám a bude vás mít ráda. Samozřejmě, že ne. Avšak nebuďte povrchní a nemyslete si, že všichni jsou zlí. Vždy potřebujete osobní zkušenost s každým, protože každý je jedinečný.

Každý má jiný životní příběh.

Někdy můžete potkat milého člověka, ale může mít špatnou náladu, být ve špatné životní situaci, nebo se jedná jen o špatné načasování. Někdy můžete potkat zlého člověka, ale pamatujte stále, že neznáte jeho životní příběh. Důležité je si uvědomit, že lidé se nerodí dobří ani špatní. To je následek toho jak byli vychováni., jak je společnost vychovala. Ty zlé věci, které vám někdo udělal, vlastně nemají nic společného s vaší osobou.

Hlavním důvodem je, že ta “zlá” osoba cítí silný smutek uvnitř sebe samé a její zlé chování je pouze projevem sebeobrany, uspokojení, strachu nebo naučeného chování. Stojí to hodně času a hodně sebeovládání, ale neměli bychom si nic z toho brát osobně. Namísto hádání a pomsty, přejte těmto lidem, aby našli své štěstí a odpouštění. Protože každý člověk, každá lidská bytost na této zemi si zaslouží odpuštění. A ano, občas to může být velmi těžké.

3. Když máš pocit, že nemůžeš, můžeš ještě hodně

V Nepálu bylo mnoho situací, kdy jsem cítila, že skutečně nemohu pokračovat dál. Jako například když jsem se ztratila v Thamelu s 20 kg batohem na zádech. Je totiž velmi jednoduché se v Kathmandu ztratit, protože všude to vypadá stejně a ulice nemají žádné značení. Bylo horko, potila jsem se, byla jsem hladová, cítila jsem se špinavá, chtělo se mi čůrat, chtěla jsem sprchu a úplně ze všechno nejvíc jsem si chtěla lehnout na zem a odpočinout si uprostřed odpadků a prachu. Byla jsem si naprosto jistá, že rozhodně nemohu pokračovat dál v chůzi, protože mě vše bolelo a ten batoh byl příliš těžký. Cítila jsem se zcela zničeně.

Stejná situace se opakovala během následujících 10 dní, když jsem se vracela z Lantang Treku. Po 8 dnech chůze, což znamenalo 9 hodin chůze denně s 15 kg batohem na zádech, po většinu času s yaky (s obřími rohy) uprotstřed cesty, kdy se střídalo dokola pár situací jako nahoru dolu, nahoru a zase dolu, kluzké cesty, zima, vedro, třesoucí se nohy, šílené opice okolo, malé cestičky, měnící se tlak. Myslela jsem si, že nemohu už dál. Možná, že v obouch situacích by se našlo jiné řešení. Možná bych tam seděla/ležela do teď. Ale já se rozhodla jinak. Jednoduše jsem si řekla, dělej nebuď líná, musíš, a hlavně můžeš. Vezmi poslední energii, co máš a pokračuj, dokončit to… a hádejte co se stalo? Dokončila jsem to. Zvládla jsem obě situace, protože jsem musela.

Takže příště až budete cítit, že už němůžete, uvědomte si, že vše je pouze ve Vaší hlavě. Uvědomte si, že jste silnější než si myslíte, a také, že ne vše je zadarmo. Ty nejlepší věci obvykle stojí hodně energie a úsilí. Nicméně jen pak si jich vážíme a jsme na sebe právem hrdí.

Langtang Trek

4. Meditace je skvělá

Meditace je skvělá a mocná. Toto si můžete přečíst snad všude. Jsem si také jistá, že jste určitě potkali někoho, kdo Vám to již sdělil. A co k tomu mohu říct já? No, je to pravda. Žijeme ve 21. století, kdy každý den získáváme tisíce informací. Mnoho z nás je denně ve stresu. Snad každý zažil ten pocit, kdy si myslel, že jeho hlava exploduje. V těchto situacích je nejlepší volbou vypnout mozek a nemyslet.

Nikdy nezapomenu na ten čas v Kopan monastery, kde jsem strávila velmi zajímavých 10 dní učením se meditace a praktiováním jí 4 krát za den. Abych byla upřímná, dělat vedenou meditaci v kláštěře se 100 lidmi a mnichy je jednodušší, než meditovat sám doma. Nicméně, i tak to nevzdávejte. Můžete začít s pár minutami každý den.

Přestaňte myslet. Nejlepším začátkem je si představit/vizualizovat něco, například strom se všemi detaily; listy, větve a všechny možné barvy. Zkuste si představit tento strom ve vašich oblíbených barvách, na oblíbeném místě s hezkou hudbou kolem. Pak zaměřte veškerou svou pozornost na tento strom, a na to co na Vás strom vyzařuje. Když toto budete zkoušet každý den, pár minut, už po týdnu uvidíte velké změny. Neznaméná to, že musíte být buddhista, nebo přírodní člověk – pokud nemáte rád buddhismus a přírodní věci.

Podívejte se však někdy na děti. Nejsou buddhisté, nevědí nic o meditaci a přesto ji praktikují každý den. Neustále si hrají a veškerou svou energii vkládají do těchto her, do té jedné věci, do té jedné činnosti. Do tančení, do pohybu, do točení se, znovu a znovu. Užívají si tu chvíli svobody a nevědění. Mnoho učitelů, mnoho lidí říká, že musíme děti učit. To je pravda. Avšak již nevidí, že je mnoho věcí, které bychom se měli učit právě od dětí my sami.

V chrámu Kopan Monastery

5. Věnuj čas lidem, které máš skutečně rád

Když mi bylo 15 let měla jsem hodně přátel a hodně známých. Když mi bylo 25 let, začala jsem si uvědomovat, že někteří z nich mne pouze využívali. Zkrátka někteří z nich mi brali mnoho energie, ale nevraceli mi ji zpět. Tyto vztahy jsem tedy rychle ukončila. Když jsem se vrátila z Nepálu, cítila jsem pár dní po návratu opět podobné pocity. Začala jsem tedy znovu přemýšleta sama sebe se ptát, jak se cítím s každým člověkem v mém životě. O čem se obvykle bavíme, jestli je mezi námi nějaké pouto, jestli mě tento člověk posouvá a učí něco nového. Zda mohu říci, že čas s ním strávený je pro mě hodnotný. Nemusíte to být nezbytně něco hlubokého.

Přidaná hodnota může být zcela jednoduchá; Vaše radost, Váš úsměv, pocity hřející u srdce.

A samozřejmě jsem našla pár vztahů, které byly pouze plýtváním mého času (a času té dané osoby). Není náhodou, že se říká, že jsme reprezentováni našimi pěti nejbližšími přáteli. Nehledě na to jak tvrdě to může znít, je to však pravdou. Měli byste přijmout fakt, že někteří Vaši přátelé se změnili v jiné lidi, se kterými již nemáte tolik společného. Někteří mají naprosto rozdílné názory a pohled na život než Vy. S některými zase cítíte, že ztrácíte energii pro nic.

Věřím, že každý člověk, který přišel a přijde do našich životů je zde z nějakého důvodu. Naučit nás něco nového, dát nám lekci, inspirovat nás, ukázat nám to nejdůležitější, co v ten daný čas potřebujeme. A je pouze na nás, zda budeme poslouchat a řídit se jeho radami nebo ne. Zda změníme to co změnit potřebujeme, či se budeme točit v kruhu. Po těchto předaných radách však musí odejít.

Na druhou stranu také věřím, že pár lidí je v našem životě napořád. Tito lidé nám skutečně rozumí, poslouchají nás. Tito lidé nikdy neodejdou. Nezáleží zda žijí 20 minut či 15.000 km od nás. Důležité ale je, že jsou s námi skutečně spojeni, a to tak silně, že čas strávený s nimi přestává být měřitelným.

Takže, vybírejte si přátele opatrně a občas je protřiďte. A nikdy nezpomeňte kultivovat a starat se o vztahy s těmi skutečnými.

S Áďou na hoře Kyanjin Ri

 

6. Když se ti něco nelíbí, řekni to

Slyším jak se T. směje. Možná, že někteří z Vás s tím nemají problém. Nicméně pro mě to bylo vždy velmi těžké. V minulosti jsem raději trpěla než, abych řekla, že se mi něco nelíbí. Ne snad proto, že bych neměla vlastní názor. Jen jsem chtěla, aby všichni byli spokojení, avšak nevěděla jsem, že tím hodně zraňuji sama sebe. Díky tomuto chování jsem vypadala jako totální idiot, blázen, podivím, arogantní všeuměl či ovce bez názoru. Bylo mnoho situací v Nepálu, kdy by bylo jednodušší říct “Dobře, žádný problém”. V mnoha situacích jsem tak učinila. Ale když vše začalo přesahovat určité hranice, něco se ve mne probudilo. Síla nebo možná ta silná žena, kterou jsem hledala.


A tak jsem řekla slušně, ale asertivně. “Promiň, ale to se mi nelíbí.” Díky této prosté větě začal můj život být jednodušší. Konečně jsem si uvědomila své hodnoty, své pocity a konečně jsem začala být trochu sobecká. Tím myslím zdravě sobecká. No upřímně, stále nejsem tak úžasná v každé životní situaci, ale díky T. se rozhodně zlepšuji, zejména díky jeho trpělivosti a speciálním pozorovacím schopnostem.

Takže přestaňte trpět a vyjádřete sami sebe, slušně ale asertivně. Když jste s těmi správnými lidi, budou Vám rozumět a pokusí se najít akceptovatelné kompromisy pro obě strany. A pokud ne? Tak si najděte nové přátele 🙂

7. Poslouchej, poslouchej, poslouchej

Není pro mě tak těžké poslouchat. Možná je to pro mě i dokonce jednodušší více než mluvit. Ale pozor, jsou rozdíly mezi posloucháním, posloucháním a posloucháním.

První poslouchání je velmi známé. Říkám mu předstírané poslouchání. Je to ta situace, kdy jste plni vlastních myšlenek, že ani pořádně nevnímáte, ale chete být milí a zdvořilí. Takže se rozhodnete předstírat poslouchání, což je jedna z nejhorších věcí, kterou můžete udělat tomu druhému. Raději zrušte schůzku, řekněte, že máte hlavu plnou myšlenek a nedokážete se soustředit. Řekněte, že jste unavení, máte mnoho věcí na práci, ale nikdy nepředstírejte.

Druhý typ je vědomé poslouchání. Toto je klasický typ, který dělá většina lidí během povídání, schůzek či telefonování. Je to milé, protože dáváte pozornost druhému člověku, čehož si většinou ta konkrétní osoba váží. Můžete se dozvědět nové věci, nové příběhy, ale nemůžete slyšet skutečný důvod a podtext rozhovoru.

Třetí poslouchání je speciální. Já tomu říkám empatické poslouchání. Bohužel ne všichni jsou však schopni ho praktikovat. Pokud nemáte silné empatické cítění, pokud nejste schopni rozumět mezilidským vztahům, pravděpodobně nejste schopni emocionálního poslouchání. Avšak, já si myslím, že většina lidí má tento potenciál. Je to otázkou míry sobeckosti, ega a schopnosti vcítit se do druhé osoby.

Proč je toto poslouchání tak důležité?

Zkrátka proto, že jen s tímto poslechem můžete zjistit jaký je Váš partner a přátelé, a co jsou jejich potřeby. Můžete vidět a hlavně cítit mnoho věcí. Můžete cítit strach, radost, staré křivdy, obavy, smutek či vděk. Samozřejmě, že by lidé měli sdělovat své pocity, zejména v partnerském či pracovním porstředí, ale bohužel ne všichni jsou toho schopni. Mnoho lidí není dobrých v mluvení a ve vyjadřování svých pocitů či názorů. A tohle je ta cesta, jak jim zjednodušit jejich život. Díky empatickému poslouchání můžete cítit, jestli ta osoba je ta pravá pro Vás, jestli se něčeho bojí či něco skrývá, což Vám leckdy může ušetřit čas a také čas té osobě.

Opičí chrám

8. Dělejte co milujete nebo to zkuste najít

Myslím si, že toto je tou nejtěžší věcí v životě. Dělat to, co milujeme, protože leckdy na to nemáme čas, či se to pokusit nalézt, protože leckdyj sme pěkně ztracení. Během mých meditací v Nepálu,  jsem o tom mnohokrát přemýšlela. Co bych měla dělat, abych byla šťastnější? Co je smyslem mého života? Co je mým posláním? No, nepřišla jsem na to. Stále nevím, co je mým životním posláním. A abych byla upřímná, je mi to jedno. Během našich životů se neustále měníme. Celou dobu. Rosteme s každou další zkušeností. Pro některé lidi můžete být posláním být dobrý učitel, pro jiné dobrý rodič. Po 10 let můžete být skvělý manager a cítit, že je to Vaše poslání, a pak se jednoho se probudit a zjistit, že Vaše poslání je být skvělý pekař.

Co chci říct je, že Vaše poslání není pouze jedno a na celý život. Vaše poslání se mění s každým důležitým momentem během Vašeho života.

Co je víc důležité než řešení významu bytí, je žít v přítomnosti. Takže pokud chcete být šťastní, buďte šťastní. Nečekejte na něco speciálního, na speciální moment. Nečekejte na . Buďte šťastní tady a teď. Buďte šťastní s tím, co teď máte.

Pro mě to také znamená přestat dělat věci, které nemám ráda. Byli jsme vychováni, že musíme něco dokázat. Byli jsme vychováni tak, že věříme, že musíme být úspěšní. Byli jsem vychování tak, že máme tisíce možností a můžeme vše. Byli jsme vychováni, že v životě jsou věci, které budeme nesnášet, ale musíme je udělat. Blbost! Tohle je ta největší lež, kterou rodiče/učitelé mohou dětem předat. Nevidím jediný důvod, proč bychom měli dělat něco, co se nám nelíbí. Pokud nemáš rád svou práci, měl by si přestat a změnit ji. Pokud nemáš rád svoje studium, měl by si přestat studovat.

Ale pozor! Nepleťte si to s leností.

Sedněte si a přemýšlejte. Jsem v základu šťastná se svou prací? Co jsem chtěla dělat, když jsem byla dítě? Co mě činí šťastnou? Všichni mají něco v čem jsou skvělí, a co je uspokojuje. A my je za to náležitě obdivujeme. Stačí jen věřit sama v sebe a vědět, že nikdy není příliš pozdě na změnu. Je to pouze o Vašem strachu a Vaší kuráži.

A pokud nemůžete něco změnit, tak změňte svůj postoj.

Ve vesničce Kyangjin Kharka

9. Buď vděčný

Všichni říkají “buď vděčný” za svůj život. Můžete si to přečíst všude. Já si myslím, že tomu nemůžete tolik věřit bez vlastní zkušenosti. Sama jsem začala těmto slovům pořádně rozumět, když jsem pracovala v kojeneckém ústavě. Nicméně to hlavní a největší uvědomění přišlo rozhodně v Nepálu. Když vidíte jak jsou lidé schopni žít a přežívat, když máte teplou sprchu třikrát za měsíc a po zbytek dní musíte používat jen ledovou, když vidíte lidi, co žijí uprostřed odpadků, lidi, co hnijí uprostřed cesty ve 35 stupních. Když vidíte 10 lidí spících v malé místnosti, kteří jsou stejně šťastní a vděční, pak si uvědomíte, jaké štěstí máte. Jak hloupé je být naštvaný, že někdo zaparkoval na našem oblíbeném místě, že jsme zmeškali autobus, že nám lidé stále něco slibují, ale nedodrží to.


Buďme vděční, že můžeme být, že máme domov, že máme přátelé, a že můžeme tvořit další přátelství. Že máme vodu k pití, teplou sprchu, že máme internet a můžeme spolu tento článek číst. Protože ve skutečnosti hodně lidí nemůže.

Posvátná řeka Bagmati v Kathmandu

10.Následuj své srdce, svou intuici

Zvířata mají velmi silnou intuici. Dokáží vycítit, když je pro ně nějaká situace ohrožující či nebezpečná. My, jako lidé, máme tento dar také. Avšak během let jsem ho přestali využívat a přestali jsme tu naši intuici poslouchat. Namísto řídění se srdcem, posloucháme svůj mozek, a pak jsme děsně překvapení, že nejsme šťastní. Jaká ironie. V Nepálu byly situace, kdy jsem doslova musela poslouchat své srdce, svou intuici a začít přemýšlet, zda něco udělám či ne. Tenhle způsob mi velmi pomohl a parkát pravděpodobně zachránil život. Po návratu jsem to začala praktikovat i v mém životě v “západním světě”.

V praxi to znamená, že když jsem v situaci, kdy si nejsem jistá, přestanu myslet a začnu poslouchat své srdce, začnu poslouchat své pociti, svou intuici. Občas to není jednoduché, protože každá akce, každé velké rozhodnutí je následováno strachem. Ale s praxí jste schopni rozeznat, co je falešný strach a co je varovný signál.

Mnoho z nás pokladá za jednodušší zeptat se někoho jiného a přenést zodpovědnost na druhé lidi. Samozřejmě, že je to jednodušší, ale rozhodně není to dospělé. My sami bychom si měli být zodpovědni za vlastní život. Protože pouze pak můžeme být spokojení a hrdí. Takže pokud jste v situaci, kdy se snažíte najít nějaké řešení, poslouchejte sami sebe. Zeptejte se sebe, představte si jaký máte pocit z té dané konkrétní situace a pak jednejte.

A pokud to stále nepomáhá?

Udělejte si list PRO a PROTI. Nezáleží co bude výsledkem, ale rozhodně si vyberete to, co sami pokládáte za nejlepší volbu.
Zkuste více poslouchat své srdce, následovat intuici, protože jen Vy víte, co je pro Vás to správné.

11. Zbytečně se neboj

Je tak jednoduché být vystrašený z celéh světa, z každého cizince, z každého opuštění vlastní komfortní zóny. Sociální média jsou tím nejlepším porstředkem ve vzbuzování a podporování strachu. A skvělě se jim to daří.

Cestovala jsem pár zeměmi. Pár z nich nebylo klasickým dovolenkovým místem. Například v Nepálu jsem cestovala měsíc hromadnou dopravou, což bylo velmi často velkou výzvou, a taky občas velký “punk”.

Zvládla jsem trek, který končil v 4400 metrech, bez jakékoliv přípravy. Udělala jsem si tetování v Pokhaře. Lítala jsem na paraglidu, zatímco jsem měla horečku. A mimo Nepál, pro všechny snílky, letěla jsem sama přes 15.000 km, abych se viděla s člověkem, kterého jsem vlastně ani pořádně neznala. A to jen proto, že jsem musela následovat své srdce.

A podívejte se na mě. Žiju, nic špatného se mi nestalo. Neříkám, abyste cestovali do zemí, kde je válka, abyste dělali ilegální věci, či něco při čemž můžete zemřít. Jen říkám, nebuďte vystrašení, aniž byste měli důvod, jen proto, že se někdo snaží přenést svůj strach na Vás. Nemusíte zcestovat celý svět; někteří lidé to nemají rádi, ale neměli byste říkat NE výzvám před Vámi jen proto, že máte strach. A rozhodně byste neměli říkat ne, když musíte pouze opustit svou komfortní zónu. Protože občas stojí za to ji opustit.

Po mých zkušenostech mohu říct, že každé “ano” mi přineslo nové zážitky, nové lidi do mého života, novou příležitosti, nové příběhy, nové vzpomínky, a také úžasného člověka, kterého bych rozhodně nepoznala, když bych se příliš bála.

Share: