Je až k neuvěření, jak rychle se může život změnit. Ne nadarmo se říká, buď opatrný s tím, co si přeješ.

Roky jsem si tiše přála a snila o tom, že si jednou sbalím těch svých pár švestek, kterých nakonec bylo kolem 50kg, a odstěhuji se někam (nejlépe do Austrálie) a zkusím na chvíli žít v cizině.

A tak se to prostě najednou stalo, a já se ocitla z ničehož nic na druhém konci světa, uprostřed ničeho. A když píši uprostřed ničeho, tak to myslím doslovně.

Pod životem v Austrálii si většina lidi představí navoněná čistá města jako Sydney či Melbourne, s tisícem kaváren a kanceláří, davy lidí z celého světa, božské pláže, namakané surfaře, avokádový toast při nedělním brunchi a nejlépe s výhledem na oceán. A ono to tak skutečně je a může i být.

Ale to není můj případ

Po 28 letech života v Praze (s menšími přestávkami) jsem věděla, že zoufale potřebuji pauzu od větších měst, dopravních kolapsů, přeplněných ulic a dravých lidí obklopujícími se luxusními značkami trávíc život po restauracích a kavárnách.

Rozhodně si nemyslím, že je na tom něco špatného, abych neuvedla někoho v omyl. Jenže buď takoví jste a vyhovuje Vám to, anebo se naopak cítíte nepříjemně, úspěchaně, osaměla a ztraceně. Zkrátka víte, že takovýhle způsob života není pro Vás.

Osud tomuhle vyslanému přání vyšel poměrně vštříc, ačkoliv ve větším extrému, než jsem očekavála. Původně jsem se poohlížela po nějákém klidnějším prostředí a menším městu v Austrálii jako například Cairns.

Z menšího města se však nakonec stala vesnice, jestli to vesnicí mohu vůbec nazývat.

A tak si tu sedím, uprostřed Národního parku o rozloze 20.000 km² (nepřeháním), v mém skromném malém domečku. Poslouchám Nicka Saxona zatímco větráky běží naplno. Venku je sice pod mrakem, ale teplota neklesne pod cca 33 supňů za doprovodu 82% vlhkosti. Je totiž weat season, což znamená, že jsou několikrát denně pořádné slejváky a potoky vody se valí cestami. Jenže právě díky tomu se tu vše po několika měsíčním suchu probouzí k životu.

Odstínami zelené tu příroda opravdu nešetřila.

Pro místní obyvatele je vše už takovou samozřejmostí, ale já se tu neustále kochám. Po každé procházce se utvrzuji, že žiju na nějkouzelnějším místě na světě. T. se mi vesele směje a říká, že to tu není špatný, ale ať si počkám na dry season, kdy začneme kempovat.

Né náhodou je tento park více jak třicet let zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO. Což pro Vás znamená, že se můžete těšit na spoustu fotografií místní přírody a jedinečných míst, a to během pár měsíců, jakmile oteveřou hlavní cesty.

A já doufám, že ty fotky budou stát za to, abych Vás tu nelákala na pečený holuby, co lítají přímo…no, však to znáte 🙂

Největší zážitek včerejšího dne?

Viděla jsem obřího papouška zvaného Kakadu žlutočečelatý. Při jeho spatření jsem nasadila výraz malého dítěte pod Vánočním stromkem.

Vtipné je, že když jsem ho viděla naposledy, a to v pražské ZOO tuším, moje reakce byla něco jako: ,,Hm, hezký.”

Volná příroda je volná příroda.

Těchto papoušků jsou tu tisíce, a tak asi není divu, že když se ráno probudím a podívám z okna, sedí na dva metry vzdáleném keři a zvědavě mě pozoruje, zatím co já děkuji za to, že tu můžu být.

PS: A aby ten článek nebyl tak přehnaně pozitivní, tady je odvrácená strana měsíce. Už po čtvrté co tu něco peču (dnes konkrétně muffiny) se mi to nedaří. Austrálie má poměrně divné mouky, které nefungují tak jako ty naše. Takže namísto daného počtu dle receptu máte dvojnásobek, který se stejně nechce upéct a moc držet pohromadě.

Tak mi držte palce, ať brzy tenhle problém vyřeším, protože na to že peču od 15 let, si tu připadám jak naprosté jelito.

Pokud byste někdo měl zkušenosti s pečením v Austrálii, budu ráda za Vaše tipy a rady 🙂

Share: