Aneb jak jsme si mysleli, že mám Melioidosis, a jak T. pokousal pavouk… 

Vždy bylo mým snem mít zahradu a na ní záhony plné salátů, zeleniny a bylinek. Představovala jsem si samu sebe ve velkých holinách s konví jdoucí ranní vlhkou trávou za zpěvu ptáků a cvrlikajích brouků. 

Snila jsem o tom, že si z té úrody budu vařit, péct, dělat domácí pomázánky, saláty, zavářet, nakládat, fermentovat a sušit. 

Jenomže když žijete v Praze v paneláku, o takové zahradě si můžete nechat jen zdát. A tak jsem jezdila s rodiči na chalupu, kde máme podobnou kouzelnou zahradu a v myšlenkách snila o té své vlastní, až jednou…

Možná protože jsem o tom snila, anebo je to jen náhoda, ale ten sen se stal skutečností díky jednomu z mých životních rozhodnutí. Jednoho dne se to tak nějak vše semlelo, a já se ocitla v Austrálii, konkrétně v Northern Territory.

A náhodou se tu na mě čekala, přesně taková zahrada o které jsem celou tu dobu snila. Samozřejmě, že ne s těmi bylinkami a saláty, ale ideálně koncipovaná k vytvoření toho mého malého snu.

Začalo to jako klasický běžný den. Probudili jsme se a udělali jsme si s T. snídani. Dala jsem mu oběd do práce a pusu na rozloučenou, a rozhodla jsem se začít tu zahradu postupně budovat. Pěkně krok za krokem.

Měla jsem štěstí, protože vedle nás zbyly dvě opuštěná pařeniště po bývalých majitelích, která perfektně zapadala do mé vize. 

Prvním krokem byla příprava místa na pařeniště. Nicméně samotné místo, kam jsem chtěla pařeniště umístit, bylo vydlážděno cihlami. Tudíž jsem musela cihlu po cihle přesunout. První práce tedy spočívala v někonečném přendavání několika kilových cihel o několik metrů dál. 

Proč jsem nechtěla, aby bylo to pařeniště na cihlách?

Druhým krokem bylo vyndání hlíny z pařeniště. Z počátku se zdálo, že v pařeništi je okolo 15kg hlíny. Poté, co jsem si v polovině házení lopatou dala odpočinek, jsem zjistila, že se reálně jedná tak o 150kg hlíny.

Když byla hlína konečně vyházená a já celá mokrá a špinavá, přišel na řadu třetí krok, a to přesunutí pařeniště.

Vážně nevím, proč jsem si myslela, že to bude lehké.

Po usazení pařeniště na to pravé místo a prolití dalšího půl litru vody do mého už tak mokrého trička, přišla výzva poslední aneb krok číslo čtyři.

Čtvrtý krokem bylo naházet hlínu zase zpět do pařeniště. Nakonec se mi to po zhruba hodině podařilo, a já odcházela domů (celá mokrá) přímo rovnou do sprchy.

Až tam jsem si však všimla, že mám na pravé ruce několik mozolů, které jsou rozedrané do krve s příměsí hlíny. Tomu říkám pravá česká údernice.

Po tomto zjištění a po neskutečných 6 hodinách fyzické práce jsem usoudila, že přesun druhého pařeniště nechám na další den. Celá natěšená jsem si sedla na gauč a čekala až se vrátí T. domu a já mu hrdě ukážu, co se mi podařilo za těch 6 hodin vytvořit.

Avšak když T. otevřel dvěře, jeho první otázkou bylo: “Použila si zahradnické rukavice?”. Trochu jsem se uchychtla a odpověděla: “ Samozřejmě, že ne. Cožpak my máme zahradnické rukavice? Samozřejmě, že nemáme.” A pomyslela jsem si, že je stejně nepoužívám ani v ČR, tak na co tady.

Jenže T. pokračoval dál. “Jsi někdě zraněná? Nějaká otevřená rána?” Podívala jsem se na své ruce a schovala je za záda, jak malé dítě a odpověděla s rozpačitým výrazem: “Možná…”

Fotka je až po několika týdnech od samotné akce
T. mě popadl za ruku a se zděšením jen řekl: “A sakra!” (v anglickém překladu “Oh Fuck!”)

To už začínalo být divné i mně, a tak jsem se zeptala, o co jde, že jsem se již myla. A že samozřejmě vím, že na rukou ještě zbytek hlíny, avšak na to bych potřebovalana takový ten malý kartáček, který samozřejmě taky nemáme.

Jenomže T. se nedal a přešel rovnou k věci a s vážnou tváří mi sdělil: “Chápeš, že můžeš umřít?”A já jako vždy s počátečním klidem odpověděla, že to teda nechápu, a že zase přehání, a že je to směšný. Avšak pro jistotu, jsem si šla ruce znovu umýt dezinfekcí, abych mu teda udělala radost.

Můj neustupující klid v něm pravděpodobně vzbudil ještě větší frustraci a děs, takže pro jistotu vygooglil cosi o nějaké Melioidosis, o které jsem v životě neslyšela.

Paní M.

A tak jsem si povinně četla článek o tom, jak je v tropickém pásmu přísně zakázáno se hrabat v zemi bez rukavic a válet se v trávě. Neboť právě tam žije taková malá bakterie, která se Vám dostane do těla a Vy pak máte pocit, že máte chřipku a můžete skutečně umířt.

Po přečtení článku se mi pochopitlně udělalo zle, což T. podpořil telefonátem své mamince, která jakožto zdravotní sestra lidi s touto bakterií ošetřovala. Ta se mě zeptala na milion otázek o příznacích a na závěr dala T. nařízení, že mě musí pár dní pozorovat.

Možná to znáte, ale já mám pocit, že když Vám někdo řekne všechny možné příznaky, tak obvykle začnete mít pocit, že je všechny máte. Je to asi stejné jako když Vám někdo řekne o vších a Vás najednou začne z ničehož nic svědit hlava a máte neustále ten pocit “pane bože, já mám vši”. Mozek umí být pěkná potvora.

Naštěstí jsem jen dostala kašel z klimatizace, a tak se nic špatného nestalo. Tedy alespoň ne do druhého dne.

Když jsme se druhého dne probudili, zjistili jsme, že T. má jednu paži dvakrát tak větší než druhou, a navíc ozdobenou dvěma kousanci.

Na mou otázku, co to má na ruce, mi bez mrknutí oka sdělil, že ho asi kousnul pavouk, který se nazývá “white spider”.  Z počátku jsem se snažila zachovat klid, a tak jsem jen odvětila: “Kde by Tě asi pokousal? Co to je za nesmysl?” Na čež mi T. hbitě a s naprostým klidem odpověděl: “No přeci v naší posteli.”

Myslím si, že horší odpověd snad ani neexistuje. V tu chvíli jsem poprvé na pár minut neměla Austrálii ráda. Co víc, nedokázala jsem pochopit, jak by v našem malém avšak naklizeném, vydezinfikovaném domě, se sítěmi v oknech a dvěřích mohl být nějaký pavouk, který ještě navíc má tu drzost a klidně si do nás kouše. 

Pavouček 🙂

Navíc jsme oba věděli, že pokud se rána sama nezahojí, budeme muset do nemocnice. A abych byla upřímná, hojení jakékoliv rány je dalším problémem v tropickém pásmu. Trvá to neskutečně dlouho.

Naštěstí se však po pár dnech ruka zahojila, a tak jsme měli klid. Tedy do doby než T. jednoho večera odhrnul prostěradlo a tam našel mrtvého 7 cm brouka připomínjící vosu, s dlouhými tykadly a nohami.

Říká se, že šoky zocelují a asi tomu tak vážně je. Mou reakcí již nebyl hysterický křik (jako při spatření 12 cm švába který na nás nalítával a útočil), ani výkřik zděšení, jako když na mě vylezl šváb ze skříně s talíři. Na místo hysterie jsem se na brouka podívala a zeptala se “co to je”, a pak společně s T. strávila půl hodinu na googlu hledáním entomologických webů.

Pan šváb

Po dvou týdnech v NT mi došlo, že hysterií a popíráním faktu, že žiji v oblasti, kde se vyskytuje na 1000 druhů hmyzu, pavouků, hadů, ještěrek, krokodýlů, ptáků, všemožných savců a obojživělníků, ale také i bakterií, si opravdu nepomůžu. Jediné co mohu udělat, je být ve střehu, kontrolovat preventivně místa v domě a venku se pohybovat s klidem, radostí, ale i opatrností. 

PS: Už se těším na ten den, kdy uvidím nějakého obřího pavouka či hada. To mě ta vize o klidu a radosti hodně rychle přejde. 

Share: