Určitě znáte ten pocit, když dostanete na něco chuť, a ne a ne se toho pocitu zbavit.

Za normálních okolností jdete a jídlo si uvaříte či koupíte. Horší však je, když žijete v zahraničí a dostanete chuť na něco typicky českého. A ještě hroší je, když žijete uprotřed džungle s jedním malým obchůdkem, kde skoro nic nemají, a dostanete chuť na něco poměrně atypického.

A tak jsem se jednoho dne probudila a dostala jsem neskutečnou chuť na buchtičky se šodó.

V ČR je mám tak jednou za rok možná dokonce za dva roky, ale ta chuť přišla z čista jasna, a ne a ne zmizet. Když už to trvalo téměř 14 dní, a já na buctičky myslela prakticky všude, kudy jsem chodila, rozhodla jsem se, že je prostě zkusím upéct.

Naběhla jsem do obchodu a začala hledat potřebné ingredience.

Po 20 minutách hledání jsem našla věci zhruba odovídající těm českým. Dokonce jsem našla jakousi směs připomínající puding, a řekla jsem si, že to zkrátka musí stačit. Přeci jen dělat klasické šodó ze žloutků se mi úplně nechtělo, protože nikdy nevíte…

Nejdřívě jsem začala zadělávat na kynuté těsto s droždím, které během 20 minut (při naší pokojové teplotě cca 28 stupňů) nakynulo do obřích rozměrů. Po vymazání formy a rozdělení těsta na jednotlivé buchtičky následovalo další kynutí před výsledným pečením. Tim mě neustále pozoroval a s klasickým australským přístupem jen dodával: “Takové práce, nevyplatilo by se to raději koupit?” 

Nebudu vám nic nalhávat. Zkrátka většina Australanek moc nepeče a nevaří. Není tak divu, že v obchodě najdete polotovary všeho, na co si vzpomenete. Od pavlovy, přes palačinky, po různé krémy. O polotovarech jídla se snad raději nebudu ani zmiňovat.

Po necelé hodině pečení (máme totiž elektrickou troubu a vše tu trvá) byly buchtičky upečené a já jen dodělala ala vanilkový krém.

Byla jsem moc natěšená a taky děsně zvědavá, co Tim řekne. Přeci jen sladká jídla se tu jedí jako dezert, nikoliv jako plnohodnotný oběd, tak jako u nás.

Jedna z věcí, kterou vážně miluji na vztahu s cizincem, je zkoušení nového jídla, nejlépe pak toho tradičního. Vždycky nenápadně Tima pozoruju a jsem zvědavá na jeho reakce. Za tu dobu co jsme spolu, už zkusil ledasco. 

Velký úspěch měla jídla jako kuřecí řízek, vánoční kapr, domácí chléb, vánočka, vepřové koleno, knedlík. Naopak jídla jako svíčková, či borůvkové knedlíky moc neuspěly. Největším utrpením byla pak ochutnávka našeho domácího kyselého zelí a nakládaných okurek. Ten výraz bych vám přála vidět.

Nandala jsem tedy buchtičky na talíř, polila je “vanilkovým krémem” a začali jsme jíst.

Čekala jsem klasické prskání a pohled typu “Proboha, jak tohle můžete jíst?” Avšak k mému velkému překvapení nic takového nenastalo, a během chvíle byly oba talíře prázdné a šlo se servírovat druhé kolo 🙂 

Průběh pečení
Výsledek 🙂

Share: