Aneb někdy musíš zatnout zuby, nebát se a makat, co to jde!

Pokud jsem se ze začátku něčeho v Austrálii opravdu obávala, tak to byla práce. Přesněji hledání si práce. Od celé řady lidí jsem slyšela příběhy, jak to bylo obtížné, a jak jim to trvalo kolikrát i několik měsíců. Nutno podotknout, že všichni žili ve velkých městech jako například Sydney, Brisbane či Melbourne. 

“A co potom hledání si práce ve vesnici o 1000 obyvatelích s omezeným počtem pracovních míst?” říkala jsem si. 

Timík se mi sice snažil pomoct, a tvrdil, že když bude nejhůř, mohu dobrovolničit v místní škole. Nicméně představa roku dobrovolničení a nechání se živit od partnera, mi nebyla zrovna dvakrát příjemná.

Faktem ale zůstavalo, že místo kde žijeme, se nachází v srdci Národního parku, a turismus se zde těší velké popularitě. Tahle skutečnost mi dost hrála do karet, neboť kromě plaveckého bazénu je zde i hotel a turistické centrum. A to je co říct.

Po příjezdu do nového domova mě čekal hned první pohovor, který jsem si měsíc dopředu domluvila přes email.

Bohužel samotný průběh pohovoru mě naprosto zaskočil.
Budoucí pozice, na kterou jsem 5 let studovala 😀 vysokou. Haha

Hlásila jsem se na pozici servírka aka uklízečka snídaňových stolů. Samotný pohovor trval téměř hodinu. Manager se mnou z počátku rozebíral velmi detailně můj osobní život, což mi bylo dost nepříjemné. Následně jsme se dostali k mému životopisu, kde řešil veškeré mé dovednosti a umy, až jsem jsi v polovině pohovoru říkala, o jaké pozici se to vlastně bavíme?

Vrcholem celého pohovoru byly jeho otázky typu: “Takže master degree v oboru management a marketing v turismu, tvoje původní pozice byly sales manager, dále vidím vychovatel v Diagnostickém ústavě, vlastní online shop. Hmm, hmm, to by jsi asi mohla umět komunikovat s hosty viď?”

To bych asi mohla 🙂

Celkové završení pohovoru dopadlo tak, že si vzal kontakty na mé bývalé zaměstnavatele a volal jim ve dvě hodiny ráno (asutralského času), aby si vše ověřil. Opět podotýkám na pozici uklízečky stolů v jediném hotelu široko daleko uprostřed divočiny. Na co konkrétně se jich ptal netuším, ale muselo to znít při nejmenším velmi komicky.

Přestože jsem po 14 dnech jeho důkladného lustrování mých dovedností, konkrétně zda jsem tedy asi schopna stoly hadrem utírat či ne, práci získala, rozhodla jsem se, že ji nepřijmu, neboť jsem tak nějak tušila, že bychom si s managerem zrovna dvakrát nerozuměli.

Štěstí se však na mne usmálo o pár dní později, když jsem našla práci v několik kilometrů vzdálené kavárně.

Každý den jízda na kole skrz bush, byla bonusem. Přijali mne hned s nadšením. K mému překvapení jsem však hned první den jsem zjistila, že je rozbitý kávovar, což kolegové ani hlavní supervizorka vůbec neřešili.

První týdny v práci

Naštěstí po pár dnech jsme kávovar opravili a konečně jsme nemuseli servírovat obarvenou vodu za $5.50, což je mimochodem dražší kává než v centru Sydney.

Burger v akci

Práce v kavárně jako taková byla velkou zkušeností. Kromě přípravy kávy, jsme zde totiž i vařili jídla jako hamburgery, steak sandwiche, wrapy, tousty, saláty a další. Denně jsme tak obsloužili kolem 80 hostů a více, kteří však vždy přijeli ve skupinách. Nebylo náhodou, že jsme měli až několika metrové fronty nervózních spěchajících turistů.

Moje vylepšená verze klasického burgeru

Abych vám kavárnu lépe přiblížila, jedná se o místo uprostřed bushe, tudíž práce celý den venku v 40 stupních, což je samo o sobě v tropech velmi fyzicky vyčerpávající, zejména pokud k tomu přidáte několik skupin cca o 25 lidech, kteří chtějí jíst a pít ve stejný moment, zatímco v kavárně máte 3 zaměstnance. Občas to bylo tedy dost náročné.

Obložené tousty

Nicméně právě díky téhle práci, díky čtyřem měsícům velké dřiny a bohužel neustálé šikany od mé supervizorky a její kamarádky a mé kolegyně (obě z jižní Ameriky – nikdy víc), jsem si sice sáhla na dno, ale také jsem získala mnoho zkušeností a uvědomila si svoje hodnoty. 

A právě díky této práci, a tomu, že jsem to nevzdala se mi naskytla velká příležitost. 

Nebudu chodit kolem horké kaše. Jednou přišel náš manager s nápadem, že musíme sehnat někoho, kdo by pekl pro kavárnu různé dorty a zákusky. A mě nenapadlo nic lepšího než říct, že bych to ráda zkusila. Teď zpětně ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale říkala jsem si, že za to nic nedám a při nejhorším mi po týdnu řeknou sbohem. 

Trocha pečení 🙂

K mému údivu se tak ale nestalo, a na místo sbohem mi manager nabídl lepší práci. Konkrétně prý na základě toho, když mě viděl jak se “pohybuji” v kuchyni, z čehož byl nadšen.

Po čtyřech měsících jsem dala kavárně sbohem a začala připravovat nutričně vyvážená jídla pro místní aboridžinské děti v boarding škole, nadále spolu s pečením pro kavárnu. A kdo mě zná a ví, že jídlo a výživa mě vždycky moc bavily, tak asi tuší jakou radost jsem z práce hned od začátku měla. Nehledě na fakt, že v práci je klimatizace a nikdo mě nebuzeruje, že jsem nepřendala chleba z jednoho mrazáku do druhého 🙂

Klasický český kuřecí vývar – cca 40 porcí

Takže někdy se vážně vyplatí zatnou zuby, přečkat hrozné časy, vybrečet se do polštáře, a nakonec se nebát zkusit něco nového, protože i kdyby to nedopadlo, tak jste to alespoň zkusili.

PS: A to byste se divili jak ty místní děti jedí pořádný český kuřečí vývar s nudlemi. 

Když se chce, všechno jde. I v Austrálii 🙂
Share: