Mít narozeniny osm dní před Vánocemi není zrovna dvakrát velká výhra. Snad každý, kdo se narodil kolem Vánoc, jistě zažil takové ty dárky tzv. dohromady.

“To máš k Vánocům a narozeninám zároveň.”

Když jste dítě, tak Vás to poměrně trápí. Avšak s věkem si na to postupně zvyknete. Časem Vám totiž dojde, že jste mohli dopadnout hůř. Co takové dítě se jménem Eva či Adam, které se narodilo rovnou na 24.12. Hotová katastrofa.

Ne, ale teď vážně. Časem Vám dojde, že vlastně není vůbec důležité, kdy máte narozeniny, a že stačí pouze to, když si na Vás někdo vzpomene. A že stejně nejvíc oceníme ten dárek, který nestojí tisíce, ale tu snahu, ten fakt, že se nad ním darovatel skutečně zamyslel a chtěl nám udělat radost.

A tak se blížily moje narozeniny a T. byl jak na trní a (ne)nápadně mi sděloval, že má pro mě velké překvapení. Věděla jsem, že to hlavní je, že příletí na moje narozeniny do ČR, ale netušila jsem, co chystá dál.

Jeho překvapení bylo poměrně velké na to, aby jej dokázal převézt, takže se nakonec rozhodl, že mi jej ukáže pár dní před samotnými narozeninami. Měli jsme klasický videohovor. Tak totiž vypadal náš vztah. Rok na Whatsappu. Občas jsem si přišla, že chodím s telefonem. Občas jsem měla pocit, že ztrácím kontrolu nad realitou. Ale když věříte, tak vše jde. Bez ohledu na vzdálenost, bez ohledu na 16.000km. 

16.000 km
Nicméně, je to hodně náročné 🙂

T. řekl:” Oki, tak teď zavři oči.” Já poslušně poslechla a jen jsem slyšela štrachání a posouvání nábytku. A když řekl:” Můžeš otevřít oči.” seděl přímo naproti kameře, aniž by byly vidět ruce či prsty, a já slyšela najednou notoricky známé “Happy Birthday”.

výhled

Nebudu lhát. Dojalo mě to. Asi nejvíc ten fakt, že je na světě někdo (kromě mojí rodinu) komu na mě skutečně záleží, a chce mě udělat skutečně šťasnou bez ohledu na vše.

To je totiž to, po čem všichni bezmezně toužíme…

Když jsem přijela do nového domova, první věc, kterou jsem udělala (po generálním úklidu samozřejmě) byla hra na piano. Melodie z Amelie z Montmartre se rozezněla džunglí. Přiletěli ptáci a různí cvrčci. Možná se tak stalo proto, že to byl kouzelný moment. Možná jen proto, že něco takového v životě neslyšeli a byli zvědaví. Já s úsměvem na tváři pokračovala a mé publikum začalo společně se mnou tvořit nové tóny.

Taková chvíle se musí asi zažít, ale já si v ten moment vážně přišla jak v nějákém kouzelném překrásném snu.

Teď už jsem tu přes měsíc a každý volný moment, kdy přijdu unavená z práce, usedám za černobílé klávesy a tvořím melodie. Tvořím pomocí hudby svůj příběh, alespoň na malý moment. Příběh, který mě činí šťastnou. Tvořím melodie, které mi pomáhají v náročných situacích, protože světe div se, žít v Austrálii není tak jednoduché jak si většina lidí myslí. Nicméně, já každý den děkuji za tento krásný dárek. Za to že to piano mám.

🙂
Není zajímavé, jak může jeden dárek může člověku změnit život?

PS: Nebojte, článek o životě, konkrténě o těch kladech a záporech v Austrálii bude brzy. Jen co načerpám více zkušeností 🙂

Share: