Když jsem přiletěla do Austrálie, první zastávkou na zhruba 14 dní byl stát Victoria, konkrétně město Melbourne. Po pár dnech, kdy jsem se trochu rozkoukala, jsem si začala postupně všímat jedné věci – masivního sportování.

 Jestli si Australani za něco zaslouží obdiv, tak je to rozhodně velmi kladný vztah ke sportu.

O Australanech je všeobecně známo, že sport milují, ať už pasivně, tak aktivně. Dokonce děti se tu vedou ke sportu již o raného dětství. Holčičky většinou dělají balet a chlapci hrají australský fotbal. Sport tu milují natolik, že snad druhou otázkou při seznámení je “co děláš za sport”. Anebo alespoň u nás tomu tak bylo 🙂

Zkrátka oddanost sportu je tu opravdu velká. 

Možná si teď někdo říká: “A co jako? To je v ČR taky.” Avšak já bohužel takový pocit nemám. Rozhodně ne v takové míře jako tady.

Největším překvapením, co se sportu týče, tu pro mě byla a stále je věková kategorie jednotlivých účastníků. Za celý svůj život jsem nikdy nepotkala tolik lidí 60 let a více, běhat v parku, či tvrdě makat v posilovně. No vážně, kolik 70 letých lidí jste viděli například v posilovně v ČR? Dva, tři, čtyři maximálně? V Melbourne není žádou výjimkou, že jich potkáte hned 12 a dobrá polovina z nich bude v lepší kondici než Vy sami.

Když se přesunu do Northern Territory, kde teď momentálně žiji, není to s popularitou ke sportu o moc rozdílné. Možná je to i tím, že žiji v malé komunitě lidí, řekněme vesnice o 1000 obyvatelích, a tak je snažší se tu vzájemně motivovat a dokopat. Anebo je to i tím, že tu není co jiného dělat, někteří by možná řekli, že se tu vlastně není kam moc schovat.

Šance, že totiž potkáte někoho s kým chodíte běhat či trénovat, je poměrně veliká, a to například při nákupu potravin v jediném mini obchodě, který tu máme.

Asi je to i o povaze, ale přiznám se, že já poměrně nerada čelím konfrontujícím situacím, kdy musím hledat nějakou věrohodnou obhajobu (rozuměj výmluvu), které stejně sama nevěřím už při prvním moměntě, co mi tahle libozvučná věta vychází z úst. Nehledě taky na fakt, že nejsem moc dobrá ve lhaní. Z nějakého pro mě nepochopitelnýho důvodu to na mě každý okamžitě pozná. 

Neopomenutelným bodem je také fakt, že Australani jsou hodně hodně upřímní a libují si ve škádlení. Takže není nic neobvyklého, že na Vaši skvěle vymyšlenou obhajobu typu: “Musela jsem volat do Čech rodině, no a znáš to, ty časové posuny jsou poměrně dost limitující.” se Vám Australan zasměje a odvětí: “Je mi to jasný. Prostě si se radši chtěla válet na gauči s čokoládou v ruce a sledovat další díl Narcos na Netflixu. Chápu.”

Tahle reakce Vás při nejmenším urazí. Nicméně Australani tomu přidají ještě tu závěřečnou třešničku, a než se stačíte nadechnout, abyste jim to tak trochu vyvrátili (vrátili), se smíchem dodají, že zrovna byli v obchodě a viděli mléčnou čokoládu v akci, kdyby jste si náhodou chtěli udělat zase hezký večer. A než se nadějete, zmizí za rohem, a Vy jen něvěřícně stojíte s pusou dokořán a přemýšlíte, co se to tu vlastně odehrálo.

Mně osobně se přímo tato situace nestala, avšak nesčetněkrát jsem byla svědkěm velmi podobných scénářů, a pokaždé mě šokovalo, kam jsou Australané schopni až zajít. Věřte, že hodně daleko. Jednoduše nemají hranice a drzost jim nic moc neříká.

 Ale zpět ke sportu.

Abych Vás uvedla do reality, jak je to tedy se sportováním tady v NT, hned na začátek musím říct, že je to velmi náročné, a to z několika důvodů.

Prvním jsou velmi vysoké teploty cca okolo 37 stupňů (pocitově 45stupňů) během wet season, a zhruba 45 stupňů (pocitově 50 stupňů) v dry season. Druhým nepřejícím faktorem je vzdušná vlhkost, která bývá od 70% po 95%, nebo naopak jenom 25%.

 Ať žijou extrémy!

Ale co také čekat ve státě, kde krokodýli loví žraloky, kde nejoblíbenějším obchodem je liquer drive through – obchod, kde vám rovnou do auta naloží alkohol a vy nemusíte ani vystoupit, a kde také všichni nosí rybářská trička, protože si myslí, že je to děsně cool.

Jak si však představit místní počasí ve skutečnosti?

Pro mě asi nejlepším příkladem je přetopený skleník v wet season a přetopená sauna v dry season.. V tomto skleníku či sauně se pohybujete neustále po celý den, pokud nezahrnuji návštěvy obchodu či domu, kde je klimazitace. Nicméně, to ale taky není zrovna dvakrát velká výhra.

Sportování zde v praxi tedy znamená, že jakákoliv vykonaná aktivita se tu násobí. Pokud tu člověk například uběhne 5km, je to stejné jako by uběhl zhruba 10km v mírném pásmu.

Má to ale i svá pozitiva.

Co se mi na místním sportování líbí nejvíce, je fakt, že opravdu nikomu nezáleží na tom jak vypadáte, jakou máte kondičku, jak dobří jste a kolik zvládnete. Naopak každý Vás zde podpoří a motivuje, abyste sportovali dál.

Možná jsem byla ve špatný čas na špatném místě, ale v ČR jsem byla mnohokrát svědkem toho, kdy se vysportovaní lidé vysmívali lidem obézním, či měli nějakou nemístnou poznámku na jejich vzhled, na místo toho, aby obdivovali, že se tito lidé snaží se sebou něco dělat.

Pokud se podívám na sebe…

Můj vztah ke sportu byl v ČR takový všelijaký. Řekla bych občas z extrému do extrému. Občas jsem měla měsíce, kdy jsem pravidělně chodila cvičit, které poté střídaly týdny, kdy jsem naopak nestíhala vůbec nic či si hledala výmluvy. No známe to všichni. Až od pondělí, haha 😀 Jediné co mě vždy vydrželo bylo dlouhé několikahodinové chození v lese. To miluji!

Možná to také souvisí s tím, že sport u nás doma nebyl nikdy na prvním místě. S rodiči jsme chodili hodně na procházky, ale k pravidelnému sportotvání nás nikdy nevedli. Ne, že bychom neměli možnost zkusit, co bychom chtěli, ale jednoduše pravidlený sport, to nikdy nebyl styl naší rodiny. 

A sázení stromků vlese, pletí a uklízení zahrady či rekonstrukce a opravy na chalupě, se mami prostě nepočítají 🙂

V Austrálii je tomu ale jinak. Nejspíš pod vlivem mého partnera a okolních lidí, jsem tu sportu poměrně rychle propadla. A tak chodíme běhat, trénujeme box, cvičíme doma i ve fitku, chodíme na dlouhé procházky, protože těch se nevzdám nikdy.

Fyzicky se tu cítím nejlíp za celý svůj život, což je poměrně velký paradox vzhledem k faktu, že mi pomalu (teda spíš rychle) táhne na 30 let. A o tom jaký vliv to má na psychiku ani nemluvě. 

A pokud jste to dočetli až sem a říkáte si, že možná je nejvyšší čas začít něco dělat, ale co když……. zkrátka a jednoduše najděte si parťáka, přestaňte hledat výmluvy, a začněte makat. Když můžu já tady, tak můžete určitě i Vy kdekoliv 🙂

Share: