Když jsem si kdysi snívala o Austrálii, Severní Territorium bylo to poslední místo, které by mě kdy napadlo. 

A ejhle, osud tomu přál a já tu dnes bydlím už víc jak 7 měsíců.

Během této doby jsem tu zažila nespočet věcí, ale taky celou řadu nečekaných situací. Ať už milých či naopak. Asi tak jak to v tom životě už zkrátka chodí a v zahraničí o to víc.

Když si zadáte do vyhledávače tento stát, zjistíte, že je poměrně opravdu veliký a taky rozmanitý. Pokud opomenu místa jako Alice Springs či Uluru, nejvíce bývá v tomto státě navštěvován sever a to pak celá řada Národních parků.

Hlavním a asi i poměrně logickým důvodem je velký výskyt všemožných savců, ptáků, plazů, hmyzu, příroda sama o sobě, a také jedinečnost z hlediska aboridžinské kultury, památek a spirituálních míst. Mimo jiné, dalším velkým trhákem je velká koncetrace krokodýlů. A ačkoliv si většina lidí myslí, že to je to z čeho by v NT měli mít největší strach, není to tak úplně  pravdou.

Jistě, pokud sem cestujete a chodíte se koupat do každých jezírek, řek a podobně velmi riskantních míst, nedbaje na varování, pak je šance střetu s krokodýlem více než jistá, stejně jako fakt, že krokodýl bude to poslední, co za život vidíte.

Nicméně, existuje zde ještě jedna věc, na kterou by si budoucí cestovatelé a především budoucí obyvatelé měli dát velký pozor. A to jsou všemožné bakterie.

A takhle nějak začal můj příběh.

Asi po necelých dvou týdnech v mém novém obydlí uprostřed KNP, jsem začala mít na nohách drobné fleky. Z počátku to vypadalo jako počínající ekzém či lupenka. 

“Jasně, žiju v tropickym pásmu, takže se to tak nějak dalo očekávat.” říkala jsem si. Po dalším týdnu se začaly přidávat nemilé zažívací potíže. Tim mi však říkal, že i to je velmi normální, a zcela každý s tím má v NT na začátku problém, než si prý jeho tělo zvykne. Když po dalších dvou týdnech potíže zmizely dala jsem mu za pravdu.

Bohužel divný ekzém zůstaval stále, a co víc, zvětšoval se.

Rozhodla jsem se tedy vydat na místní kliniku, kde jsem byla s velkou neochotou přijata a následně velmi rychle odbyta s tím, že co jako čekám v NT, a že se jedná o klasický ekzém, a proč tím zatěžuju místní doktorku. Ačkoliv už v té době měla vyrážka do ekzému opravdu hodně daleko, mého upozornění, že takhle můj ekzém v minulosti nikdy nevypadal, nikdo nedbal.

Uběhl asi další měsíc, během kterého jsem doslova trpěla jako malej pes. Vyrážka byla čím dál tím horší, svěděla asi tak, že byste si ty nohy radši oloupali škrabkou na brambory. A taky děsně bolela.

Můj stav začínal být poměrně dost vážný.

Po několikadenní diskuzi s Timem jsem povolila, že teda na kliniku půjdu, ale jedině, když půjde se mnou, neboť minulá návštěva ve mne zanechala hluboký odpor.

Australské zdravotnictví funguje trošku jinak než české. Vše zde řeší zdravotní sestry, které na základě problému usoudí, zda potřebujete vidět doktora či ne (pokud jdete bez objednání).

Poté co jsem zdravotní sestře ukázala a vysvětlila svůj problém, se zděšením doběhla pro doktorku. Jedinou doktorku, kterou na klinice máme. Ta pochopitelně byla najednou milá jako med, neboť si uvědomila, že mojí minulou návštěvu zcela očividně velmi podcenila.

Nejdříve tedy hledala v knize. Na vysvětlenou, zde v Austrálii si všichni doktoři hledají na internetu či v knihách. A to jakékoliv banální věci. Vše před vámi hezky vygooglí, či najdou v rejstříku například slovo “ekzém” a pak vám nasledně přečtou, co je v knize pásno a co doporučeno. Od kamarádů vím, že se tak neděje jen v NT, ale třeba i v Sydney. Zkrátka zdravotnictví patří mezi ty méně kvalitní věci v Austrálii.

Ale zpět k tématu.

Po důkladném knižním rozboru mi bylo sděleno, že se jedná o silnou “fungal infection” kůže, nejspíše v kombinaci s ekzémem. A protože se jednalo o velmi rozsáhlou infekci, která mi zasáhla kompletně celé nohy z obou stran, musela se zvolit léčba nejsilnější, a to tedy v podobě 40 denních tablet. 

Dostala jsem velké balení tablet a steroidových, kortikoidových a dalších krémů. Doma jsem si samozřejmě hned vygooglila, co že to budu brát (po vzoru místní lékařky 😀 ). Stačilo mi si přečíst jen úvod a řazení přášků do kategorie D, což patří k těm největším svinstvům. Hned jsem doktorku proklínala, protože kdyby si nechala na začátku vysvětlit, že se jedná o něco jiného, mohla jsem skončit s krémem, který by nebyl takový sajrajt jako tyhle prášky.

Nicméně, infekce se po nějaké době vyléčila.

Co mi však zůstalo jsou jizvy, které snad jednou zmizí, a také neustále se vracející ekzém, který tady budu mít bohužel pokaždé – holt tropické pásmo.

Pokud se ptáte, jak takovou infekci dostat, je to prý zcela jednoduché. Ve většině případů je to z né důkladně umytého jídla, špatně dezinfikovaného nádobí apod.

Takže pokud se rozhodnete tady žít, třeba jen na chvíli, rozhodně doporučuji nakoupit speciální spreje na zabíjení bakterií. Prodávají je úplně všude. Dezinfikovat vše, stejně jako si mýt milionkrát denně ruce, každé ovoce a zeleninu, a to důkladně dlouho pod horkou vodou, ne jen tak zběžně jako doma v ČR. V neposlední řadě při pobytu venku a kempování mít v kapse dezinfekční krém a stále ho používat.

A i když se to může zdát směšné, tak snad moje fotky budou pro vás motivací si dávat opravdu velký pozor. Nejen v Austrálii, ale všude v tropickém pásmu 😉

Share: