Treky v Nepálu jsou úžasným zážitkem.
Avšak většina z nich je v poměrně velké vzdálenosti od měst. Dostat se tedy k začátku samotného treku tak leckdy vyžaduje velkou trpělivost.
A takhle nějak začal náš přesun na Langtang Trek.

Byl nám slibován navoněný autobus. Pod pojmem navoněný si představte autobus ala Student Agency z venku, uvnitř vzhled po třech autonehodách. Součástí jízdenky je zpravidla místenka, studená voda a nepálské MTV alias NTV a jejich nejmodernější muzikály. Pro velký úspěch se jeden díl pouští neustále dokola, takže si po několika hodinách řvaní nepálské hvězdy, pardon romantického vyznávání lásky mladé dívce, kdesi nad posvátnou žumpou, říkáte, proč jsem raději nešel pěšky.

Avšak místo toho kouzelného autobusu, který jsme měly možnost zažít až na cestě zpět z Treku, nám byl přistaven autobus takzvaně pro místní.
V reálu to znamenalo – autobus vytvořený po domácku z několika jiných autobusů, aut, motorek a všeho co leželo kolem. Na všech viditelných místech řádně svařeno, kdyby náhodou měl někdo pocit, že to nic nevydrží. Samotný autobus byl konstruován cca pro 30 lidí a 40 zavazadel. Vše umístěno na střeše.

Náš samotný vstup do autobusu začal lehkým šokem, kdy naše místenky byly již obsazeny a kapacita autobusu se pohybovala okolo 60 lidí, bez nás. A střecha byla již pokryta cca 80 kusy zavazadel. Celková hmotnost i s autobusem tak činila 4 tuny hrubým odhadem. Ideální váha na polorozpadlé cesty. Po té, co jsme se pomocníka řidiče (říkejme mu třeba Rijal – čti Ridžál) zeptaly, kde že teda sedíme, ochotně nám sdělil – I manage it for you (volně přeloženo – zařídím to). Rijal to zařídil výborně, bez ostychu vyhodil dva lidi z první řady a bylo zmanagováno.

Poté následoval jednotný upřený pohled ostatních spolucestujích, kdo že teda jsme. V Nepálu se totiž vůbec nestydí na Vás upřeně koukat třeba i 10 minut v kuse….. abyste pochopili, 178 cm vysoká holka v Nepálu se zelenýma očima je pro Nepálce šok, protože zelený oči jsou asi kouzelný, stejně jako malá potetovaná dreadařka, protože velká tetování mají jen herci a bohatí, a dready mají jen svatí muži – no, budily jsme fakt neuvěřitelnou pozornost všude, kam jsme přišly. 

Takže po těchto klasických pohledech, na které už jsme byly zvyklé, byl rozdán všem modrý zvracecí pytlík. Kormě nás dvou, samozřejmě. A mohly jsme vyrazit.
Měli jsme před sebou “jen” 90 km jízdy. Odhadovaly jsem to tak na 4-5 hodin. Nakonec to bylo ale hodin 11.

Modré pytlíky jsme zpočátku nechápaly, avšak po prvních 30 minutách jízdy, kdy zvraceli všichni kromě nás a řidiče, jsme rychle pochopily význam jejich důležitosti.
Po dalších dvou hodinách se zvracení všech spolucestujících postupně změnilo na bitvu, kdo bude zvracet z otevřených dveří přímo za jízdy. Rijal samozřejmě vyhrával. Naneštěstí jsme seděly přímo u dveří i my, takže jsme to měly přímo z první ruky jako náhradu za NTV vycházející hvězdy.

Nicméně i tak jsme stále naivně doufaly, že horší už to opravdu být nemůže. Nečekaně bylo.
Když jsme se konečně dostali pryč z polorozpadlých vesnic a vjeli do hor, kde jsme neustále střídali převýšení, začlo být špatně i nám. Deseti minutové záchvaty smíchu střídaly pocity zoufalství. Zejména když jsme se vyhýbali protijedoucím autobusům na cestě, která byla svou šířkou určena maximálně pro jeden větší autobus, nikoliv dva. Zde nastávala velká úloha Rijala, který stál v otevřených dveřích a mlátil do plechové části autobusu, zatímco jsme míjeli protijedoucí polorzopadlé autobusy, aby tak dal znamení řidičovi, že máme ještě místo.

Aďá mu pochopitelně zdatně pomáhala monitorováním celé situace z první řady.
Naše rozhovory tak vypadaly následovně.

Áďa koukající z okýnka: Je to dobrý, máme místo.
Já: Ať už tam jsme.
Áďa: Ne počkej! Není to dobrý. Nemáme místo!
Já: Jak jako nemáme místo ???
Áďa: Vidím jen dvoukilometrový sráz dolu. To je v prdeli. My tu umřeme.
Já s pocity zoufalství: Tak zavři oči, třeba to vyjde.
Samozřejmě, že to vyšlo, ale 11 hodin natřásání, rychlostí 10km v hodině v pozvraceným autobusu, s přídavkem 2 cm nánosu prachu všude po těle, vlasech a oblečení, bylo opravdu k nezaplacení. Když jsme vylezly konečně ven v Dunchee, byly jsme asi nejšťastnější lidi na světě. Nebo alespoň do té doby jsme si to myslely 

Share: