Můj rok 2019

Nedávno jsem četla, že rok 2019 byl rokem velkých změn a velkých rozhodnutí. Když jsem se ptala mého okolí, většina lidí mi to jen potvrdila.

Poté co jsem se sama zamyslela nad tím mým uplynulým rokem, musela jsem uznat, že na tom bude něco pravdy. Došlo mi totiž, že pro mne to bylo jedno velké dobrodružství a pro můj mozek rozhodně velká zkouška. Musel vstřebat a zpracovat vše, co se během tak krátké doby událo. Zkrátka rok 2019 u mně započal opravdu ve velkém stylu, pln nových výzev a ani jeho průběh se moc nezměnil. Spíše naopak gradoval do větších a větších extrémů.

Vše začalo počátkem ledna, kdy jsem se po delším rozhodování přestěhovala do Austrálie. Bylo to moje první velké stěhování, první stěhování se do zahraničí a navíc 14.000 km od rodiny a přátel. Bylo to také naše první sestěhování se s partnerem. A zároveň také moje poprvé, kdy jsem byla od svých 15 let oficiálně nezaměstnaná.

Nový domov jsem našla v malé vesnici uprostřed Národního parku s nejbližším civilizací ve 3 hodiny vzdáleném městě. Domov doslova uprostřed ničeho. Nelze snad ani popsat, jak moc se člověk cítí osamělý, když žije takhle daleko. O to víc, když žije v tak malé komunitě, kde si vytvořit přátele trvá zhruba rok, a kde není žádná šance potkávat nové lidi, kromě těch co jen projíždějí.

Naproti tomu hledání práce, ze kterého jsem měla paradoxně předem největší obavy, nebylo nakonec až takový problém. Díky faktu, že se celá osada nachází v hojně navštěvovaném NP, jsem získala po týdnu hledání práci v turistické kavárně. Prakticky jediné kavárně široko daleko.

Jenže to bych nebyla já, abych si po pár týdnech nepřipadala málo zaměstnaná.

Po asi tak jednom měsíci jsem dostala bezvadný nápad a nabídla se, že začnu pro kavárnu péct veškeré dorty a zákusky, aniž bych měla nějaké předešlé zkušenosti. Možná to bylo mým nadšením, možná českými recepty, v každém případě zákusky fungovaly a prodávaly se s velkým úspěchem.

Jak už to ale tak v životě chodí, bohužel s úspěchem přichází i závist. A světe div se, závist není jen výsadou Čechů. Začalo to pozvolna, avšak postupně to vygradovalo do učebnicové šikany na pracovišti. Díky tomu se v této době většina mých dní nesla ve znamení stresu. Děsila jsem se, co zase bude. Většina večerů tak končila probrečenými polštáři a nekonečně se opakující otázkou „Proč“

 Rozepisovat se podrobně o tom, co jsou lidi schopni dělat a jak dokážou být zlí, snad nemá ani význam. Dobré však je, že se člověk může vždy poučit a být v budoucnu obezřetný. Díky této zkušenosti už dnes vím, že není nejlepším nápadem zachraňovat ztracené ženy ze států jižní Ameriky. Stejně tak vím, že ta ženská závist je tou nejhorší. O to víc když jste někdy tolik naivní jako třeba já.

Nicméně, prodloužení víz o rok bylo na mojí pozici baristy více než jisté. A tak jsem si řekla, že to zkrátka musím zvládnout ještě dva měsíce, a pak se uvidí, co bude dál.

A protože zjevně těch podnětů k závisti nebylo stále dost, zhruba ve stejné době, kdy to v práci gradovalo a já tam chodila už jen kvůli tomu, aby mi samotné doma nehráblo, abych viděla nějaké lidi, a abych konečně dopracovala daný počet dní pro další víza, přišla zásadní životní žádost.

„Will you marry me?“

Říká se, že když člověka chcete skutečně poznat a vědět, zda je ten pravý pro život, měli byste spolu zažít nějakou extrémní dovolenou. Jen v těchto situacích totiž vidíte, s kým doopravdy žijete.

Já bych snad jen dodala, že pokud chcete doopravdy vědět s kým máte tu čest, odstěhujte se s ním na rok doprostřed nějaké džungle. Nejlépe v Austrálii. Tam budete totiž muset denně čelit náročnému počasí, které je samo o sobě velký nápor na psychiku, o fyzičce nemluvě. Tam budete neustále nonstop spolu, protože není úniku. Žádný kafíčka, kamarádky, kina apod., naopak budete muset problémy řešit hned a neodkládat je na zítra. Věřte, že jen na takovýchto místech se vztahy velmi rychle prohlubují a sílí, anebo naopak taky velmi rychle končí. Život v tomto prostředí vám ukáže doslova ale skutečně doslova vše.

A tak jsem po těch všech šílených věcech, co jsme prožili, a že jich za tu krátkou dobu nebylo zrovna málo, ani na vteřinu neváhala a šťastně odpověděla.

„Yes, I will.“

V ten moment mi také došlo, že s těmi všemi životními šoky, s těmi všemi změnami, výzvami, krásnými, ale také i naprosto příšernými dny, které během toho roku proběhly, je tahle žádost vlastně tím nejhezčím a tím dokonalým finálním završením.

Jenomže to jsem ani zdaleka netušila, že ta největší životní změna, to velké finální završení mě teprve ještě čeká.

Už pár dní se zdálo, že ne vše je tak, jak má být. Kdesi jsem jednou četla, že my ženy máme nějaký šestý smysl a určité věci poznáme. Když se zpětně ohlédnu, musím říct, že těch signálů tam bylo opravdu dost. Takže možná o žádný šestý smyl ani tak nejde. Nicméně mozek se tyhle signály stejně snažil přebýt. Naopak vysílal své o tom, že je to naprostý nesmysl, a ať si hlavně zase nevykonstruovávám nějaké příběhy, tak jak já to umím. A že já to umím skvěle. Avšak tentokrát se ta intuice, ten můj vnitřní hlas nemýlil.

Byly tam! Dvě malý fialový čárky na kusu papíru za $9. Dvě malý čárky, který se mi drze smály do očí. Dvě malý čárky oznamující, že teď to teprve všechno začíná.

Samotný průběh těhotenství, jaké to je být těhotná v Austrálii a v australských tropech, je na jeden velký článek, který určitě časem na stránkách přibude.

A tak s těmi dvěmi malými čárkami přišly taky dvě jízdenky do rychle rozjetého vlaku, za které jsme nemuseli platit. A my tam zkrátka naskočili, aniž by nám někdo předtím řekl, kam se to přesně řítíme, a kde všude budeme zastavovat.

Víte, ono je něco jiného, když si žijete na jednom místě, máte všechny ty životní jistoty, a jste už tak nějak usazení. Platíte si třeba hypotéku, a znáte to své místo, které rádi nazýváte domovem. Ve stejné chvíli taky asi už i víte, co zhruba bude, a kam směřujete. Pak je jasné, že v této situaci časem přijde i to velké rozhodnutí. No a když máte štěstí, tak si miminko vybere právě vás.

Jenomže my žádnou hypotéku neměli. My neměli žádné jistoty, vůbec jsme nevěděli, co bude. My neměli ani to místo, kterému bychom mohli říkat domov. Navíc k těmhle všem otazníkům, jsem já neměla nárok na australskou zdravotní péči a ani na prodloužení víz. Respektive možnost prodloužení mých tehdejších víz skončila díky těhotenství a na žádná jiná víza jsem neměla nárok. Do úvahy připadala jen nejistá partnerská s čekací lhůtou na schválení až dva roky navíc bez možnosti dva roky ze země vycestovat. A to celé situaci vůbec nepomáhalo. Spíše naopak.

Abych to ale zkrátila.

Po mnoha probdělých nocích, po mnoha diskuzích, po hodinách zoufalého hledání na internetu, po návštěvách právníků, po opakovaném měnění plánů, co budeme dělat, jsme se rozhodli, že se vracíme na nějakou dobu do České republiky, kde si zkusíme žít a uvidíme.

A tak jsme tady! Zpátky na místě, kde to všechno před lety začalo, kde tomu věřil jen málokdo, a kde mě naopak měli téměř všichni za blázna a naivní malou holku. A dívejte, ono to vyšlo. Za chvíli z nás budou rodiče a za další chvíli se budeme všichni podepisovat stejným jménem.

S těmito mými změnami také můžete čekat změny tady na blogu. Budou zde postupně přibývat články ze života. Například o tom co mě inspiruje, co s volným časem, a co dělat na mateřské. Jak to probíhá na úřadech, když máte partnera cizince (žádná sranda), anebo třeba taky o tom, jak získat víza v Austrálii nebo naopak v České republice. Pokud se nám to tedy jednou podaří.

Tak se těšte na další články a zatím se mějte fajn!

Napsat komentář